Václav Michalskij – Adam – první člověk – II. kapitola – ukázka z textu

II.

Během dlouhého letního dne žhnulo malé bílé slunce, mnohem bělejší než sluneční svit, tak horce, že dokonce mouchy a šídla přestávaly létat, protože se bály, že jim přeschnou a rozsypou se křídla. K polednímu na střeše našeho domu vadly všechny květiny kromě slaměnek, které stály vždycky zpříma – jak ve vedru, tak v zimě.

Letní večer býval krátký, tichý a jasný. Zpoza nekonečných sluncem sežehlých světle zelených řad vinné révy, přivázané k vysokým tyčkám, která stále ještě skrývala pod listy nedozrálé hrozny protáhlých Dámských prstíků, narůžovělého Muškátu, silného jako třešeň, modročerné Isabely a dalších druhů, zpoza matně rozlišitelných obrysů města v dáli na mořském břehu, valily se k nám vlny tak svěžího vzduchu naplněného vůní mořských rostlin, že mimovolně jak lidé, tak krávy v kravíně, i starý pastevecký pes Džigit, který je chrání, začali dýchat z plných plic a radovat se s každým dechem. Od moře vál severní vítr Ivan. Narodil se někde v Astrachaňských stepích jako suchý a horký, a proletěv několik set kilometrů nad mořem, se plnil voňavou mořskou svěžestí. A když dorazil k nám, zdálo se, že obléval tímhle svěžím chládkem celý svět: garáž, kravín, kanceláře, vinné sklepy a střechu našeho domu, na níž přes den vadnoucí květiny zvedaly hlavu Ivanovi v ústrety.

Noc padla vždycky náhle. Na vysokém černém nebi se objevovaly zářící a jakoby pronikavé hvězdy a brzy začala být vidět proměnlivě svítící, doslova krupičná Mléčná dráha. A když se rozhořel měsíc v úplňku, velké hvězdy ztrácely svůj ostrý svit a staly se z nich světélkující přelévající se kamínky, ale úplně malinké, které zlatě září na černomodrém pozadí nekonečného, dalekého nebe. Zpravidla právě touto dobou pozdního večera na vzdálených krajích vinohradů vznikal rámus naplněný mnoha hlasy, ve kterých bylo ode všeho trochu – jak pláče, tak chechotu, stenů i výkřiků beznaděje. Tyto směsice zvuků, letící temnotou mezi větrem se lehce pohupující vinnou révou, se blížily rychlostí běžících psů a stále těsněji obkličovaly naši usedlost.

Obvykle, jakmile jsem uslyšel tyto hrůzné zvuky, odcházel jsem do domu, ale jednou jsem se zapomněl na prahu. Stalo se to tak, že můj děda Adam stál zády ke dveřím, tváří ke mně, a měl je za sebou pevně zavřené.

„Oh-je-je-jej! Uj-a-a! Cha-ch-cha! Ua-ua! Uj-cha-cha! A-a-a-a-aj!“ naplnily hlasy, ze kterých stydla krev, celý vinohrad a neodvratně se blížily, a užuž byly připraveny překonat naši poslední obranu, naši vodní hranici – strouhu, zarostlou na strmých březích plazivou ostružinou, která byla při zářivém mrtvolném mírně nazelenalém svitu měsíce tajemně černá. Ostružinou, ve které se na noc schovalo tolik plazů a obojživelníků jako štíhlovky, užovky a žáby.

Stále se blíže a blíže mezi řadami vinohradu míhaly zlověstné zelené tečky. Věděl jsem, že tak hoří jejich oči za svitu měsíce…

„Šakalů se nesmíš bát. Žerou jenom zdechliny a napadají jen slabé, a ty jsi silný. Jsi silný?“ zeptal se děda Adam.

„Silný,“ popotáhl jsem si krátké kalhoty, houpající se na jedné kšandě, a odpověděl přesvědčivě dědovi, byť mi běhal mráz po zádech.

„Tak zažeň šakaly. Křič, pískej a dupej nohama!“

Některé děti se naučí brzo mluvit, některé číst, a já se naučil brzo pískat. Pastevec Alimchan mi ukázal, jak je potřeba dávat na jazyk zdvižené konečky prsteníčku s ukazováčkem a silně fouknout. Zasvětil jsem této vědě více než měsíc. Ne jednou, ani dvakrát, a určitě více než tisíckrát mi namísto zapískání vyletěly z pusy jen sliny. Ale jednou se rozlehlo zapískání! A od té doby jsem se jednou pro vždy naučil, že hlavní je zvládnout techniku tohoto umění. Nejdůležitější je to udělat poprvé, a dál už to půjde jako po másle. Vůbec mi to pískalo velmi slušně.

„A pískáš na dva prsty, nebo normálně?“ zeptal jsem se dědy.

„Co ti jde silněji?“

Zapískal jsem bez prstů a pak na dva prsty.

„Pískej na prsty,“ poradil mi děda. „Vystraš šakaly. Udělej to sám. Oni utečou. Hlavně se neboj. Jasný?“

Nestihl jsem odpovědět. Pro mne zcela neočekávaně můj děda Adam vešel do domu a pevně za sebou zavřel dveře.

Zůstal jsem sám s vytím a kvílením šakalů, s míháním se jejich zelených nemilosrdných očí v hlubině vinohradu, které byly téměř na přístupové cestě ke strouze.

Zařval jsem ze všech sil. Poté jsem zapískal na dva prsty. Zadupal bosýma nohama. Ještě jsem z posledních sil zaječel.

Zelené ohýnky postupovaly stále blíž a blíž.

Velmi zdařile a pronikavě jsem zapískal na dva prsty. Ale náhle se od kravína donesl chraplavý řev našeho ochránce Džigita a směrem k našemu domu se mihnul velký, letící stín. Asi to psovi chvíli trvalo sem doletět, ale mně se zdálo, jako by tu byl hned, protože v mžiku vyrostl vedle mne. Jeho sytý, mocný štěkot jako nůž uřízl šakalí vytí. A navíc během sekundy, dvou, zakvákaly družně na březích strouhy stovky, a, možná, tisíce žab. A znovu jsem podařeně tak silně zapískal, že mi samotnému zazvonilo v uších. Ještě se mi to tak nikdy nepodařilo. Džigitovo vytí, kvákání žab a moje urputné pískání fungovaly dohromady natolik, že se zelené ohníčky na té straně strouhy na chvíli zastavily, znehybněly, ale potom přišlo vytí a chechot a zelené ohníčky šakalích očí se začaly vzdalovat od naší usedlosti s rychlostí běžícího psa.

Zřejmě mi tenkrát bylo sedm, protože když to budu měřit podle hlav, byla ta moje nad velkou hlavou Džigita. Byl jsem radostí bez sebe a objal oběma rukama psí hlavu a políbil ji na chladný mokrý čumák. Pes si s mou opovážlivostí nevěděl rady, tak jen ustoupil trošku stranou. S trhnutím jsem otevřel dveře domu.

„Sakra!“ zanadával dobrácky děd Adam, který stál za dveřmi, protože ztratil rovnováhu a málem vypadl z dveří.

Od té doby jsem se nikdy v životě žádných šakalů nebál.

Překlad: Václav Hrbek, 2017

Předfinální verze textu

***

Četli jste již román Václava Michalského – Jaro v Kartágu?