Václav Michalskij - Adam - první člověk - I. kapitola - ukázka z textu - Adam

I.

Když se přibližně 330 let před narozením Krista během pochodu do Indie šestadvacetiletý Alexandr Makedonský v čele svých vojsk chystal dobýt Derbent a procházel tímto úzkým písčitým koridorem mezi horami a Kaspickým mořem, bylo asi stejně horko a větrno jako to poslední mírové léto před Velkou válkou, když mě, jednoročního, koupali ve vaně klikové skříně sovětského náklaďáku „GAZ-AA“, známého mezi lidmi jako „jedenapůltuna“, protože jeho nosnost byla právě taková.

A koupali mě právě v této vaně nezaměnitelně prostoupené vůní motorového oleje nikoliv z rozmaru, ale protože ani koupelnu, ani vaničku, mé babičky neměly. Ale vanu od klikové skříně měly, jelikož můj děda Adam tenkrát pracoval jako hlavní mechanik garáže. Přísně vzato, ani garáž jako takovou jsme také neměli, ale disponovali jsme dlouhým vysokým přístřeškem na železných sloupech, který byl větrem a deštěm pomalován dehtem a pokrytý rákosovými rohožemi pomazanými hlínou. Pod přístřeškem, kterému se říkalo garáž, stály dvě desítky jedenapůltun s dřevěnými kabinami, které byly natřené stejně jako bočnice karosérie světle zelenou barvou. V garáži to ostře vonělo benzínem, o trošku méně mazacím olejem a solidolem, a úplně jemňoučce promazanými hadry. Naše garáž-přístřešek byla postavená na kraji holého kousku hlinitopísčité země uprostřed nedozírných vinic, které od nás oddělovala strouha, jež měla oficiální název kanál Říjnové revoluce.

Nejkrásnější byla moje malá Vlast v létě, za rozbřesku. Ve větvích rozložitého morušovníku za naším domem jakoby z ničeho nic a v polospánku začínali ostýchavě cvrlikat vrabci. Na dobytčím dvoře začínaly bučet právě se probouzející krávy a do úplného ticha si svými hrubými, dlouhými jazyky drbaly své vyzáblé dlouhé krky. Žlutošedá, dokonce i na pohled hustá voda v naší strouze tekla hrozně pomalu, jako kdyby přemáhala sladký spánek nad ránem. Strouha měla na šířku pět nebo sedm metrů. Po strmých srázech jejích břehů se táhla pichlavá ostružina a stály vysoké lámavé keře čekanky, celé ověšené bílými zahradními hlemýždi. Jak jsem zjistil za čtyřicet let, tito hlemýždi byli ve Francii považováni za vybranou lahůdku, ale z našeho dvora to bylo do Francie daleko, a tak zůstávali netknuti.

Těsně před svítáním, když všechno utichalo, jako by tajilo dech, a vzduch začínal být křišťálový, v ostružinách vznikal nějaký křivolaký pohyb a ve strouze se hlučně plácaly žáby jedna za druhou a hemžily se žabičky, které vystrašila užovka.

Na naší straně strouhy byl ohromný dvůr vyšlapaný lidmi, kopyty koní a paznehty krav, vyježděný automobily a koňskými povozy. Nacházely se na něm vinné sklepy se svými dlouhými nevysokými kulatými pozemními střechami, jež byly porostlé mechem a trčely z nich větrací komíny. Dobytčí dvůr se spoustou vepřovicových přístaveb, patrová budova kanceláří, nad jejímž vchodem vlála na slunci vybledlá kdysi rudá, nyní růžová, vlajka se srpem a kladivem. A, nakonec, náš dům, který stál opodál jak od kanceláří, vinných sklepů, tak od garáže, i dobytčího dvora. Místo pro náš dům bylo, pravděpodobně, vybráno s ohledem na směry místních větrů. Bylo vybráno tak, aby zápachy z garáže nebo dobytčího dvora od nás odnášel dokonce i slabý vítr, jehož i mírný závan je unášel do dáli.

A na druhé straně vodního předělu, jako vojska na cestě, pochodovaly vojenské řady vinné révy přivázané ke sloupkům. V proměnlivém pološeru posledních minut před svítáním se temné listí vinné révy vybarvovalo bleděmodrými skvrnami od skalice a nevlídně se blýskaly zakalenými kapkami rosy.

Daleko za vinohrady začínalo město, které založil Petr Veliký v roce 1722, a za ním bylo moře, z něhož se každý Boží den vynořovalo na nebe slunce. A v té samé chvíli, jakmile nachový sluneční disk vycházel nad mořem, náš vinohrad se náhle vzněcoval a začínal oslepitelně zářit jako ohromné zrcadlo. Zářil, jiskřil tu modrým, tu zeleným, tu rudým ohněm, a poté se ještě dlouho, tu v dáli, tu blízko třpytily na vinných révách ostré záblesky.

Jak budova kanceláří, tak kravín s jeho přístavbami i náš dům byly z vepřovic. Vepřovice jsou nepálené cihly, které se dělají z hlíny, slámy a vody. Někdy se do směsi přidával koňský hnůj, jelikož se má zato, že to dělá zdi budoucího domu teplejší v zimě a chladnější v létě.

Hlínu se slámou na vepřovice mísí v létě bosýma nohama. Když jsem vyrostl, asi od čtyř let, mi občas dovolili míchat hlínu na vepřovice. Ach, jaká to byla radost – mísit hlínu se slámou, která se protlačovala mezi prsty na nohou! Takové štěstí bylo přešlapovat v jámě spolu s dospělými nebo puberťáky! Samozřejmě, všech mých pět smyslů bylo tenkrát doširoka otevřeno vstříc světu a nasávaly, nasávaly a nasávaly do sebe poznatky o jeho chutích, vůních, zvucích, světle a stínu, drsnostech, zimě a teplu. Ale tohle všechno si nepamatuji, a tak se z těch dávných časů přede mnou vynořují jen zářivé různobarevné skvrny, nebo něco úplně stojící jak mimo mne, tak celý ostatní svět, něco osamocené a navždy zůstávající v mojí duši jako známka věčného života. Například, pamatuji si velký šikmý stín, který se odrážel od břečky, zlatavé od slunce na dně mělké, ale široké vepřovicové jámy, kterou akorát začali naplňovat vodou pro další směs hlíny, slámy a malé špetky koňského hnoje. Dobře si pamatuji, jak jsem s pokoušel osvobodit od velkého stínu, který neodpovídal mojí malinké figuře. Všelijak jsem se kroutil, ale stín se mě nepouštěl. Dělal jsem dřepy a stín si dřepal, vstával jsem a stín vstával. V tu chvíli mě proklál neklidný pocit nebezpečí. Zřejmě tak se ve mně probudil šestý smysl.

Vzpomínám si, jak potom, když jsme všichni dohromady začali mísit směs a naše stíny zatančily na zemi vyšlapané do šedého lesku, můj strach beze stopy zmizel. Od té doby jsem se nikdy vlastního stínu nebál.

Mělo se zato, že čím hustší bude směs, tím lépe. Poté ji rozmísťovali lopatou na uhlí do dřevěných forem a nechávali ztuhnout. Když malta téměř zatuhla, ale ještě nestačila ztvrdnout, snímali formy a dávali do nich nové porce směsi.

S prvními paprsky slunce se na cestě, která k nám vedla od bílých saklí sousedního aulu pod horou, rozléhaly veselé hlasy dojiček, smích a zvonění věder. Když přišly na dobytčí dvůr, zvedaly krávy, umývaly jim vemena kalnou vodou ze strouhy a začínaly je dojit. V tichu brzkého rána zvoní o vědra proudy čerstvého mléka a vzduch se naplňuje touto slastnou vůní věčného života.

Na konci ranního dojení dojičky cedí mléko a připravují se ho předávat účetnímu Muslimovi, který již přijel ke kravínu na dvoukolce se zapřaženou bílou kobylou Sylvou. Na dvoukolce je bílá kovová cisterna s objemem pět set litrů se šroubovacím víkem. Všichni vědí, že tuto slavnou cisternu „získal“ můj děda Adam někde ve městě. S cisternou je to všem jasné, ale proč se mladá kobyla jmenuje Sylva, nikdo neví. Mohu jen předpokládat, že ji tak pojmenovali proto, že z černého reproduktoru rozhlasu na sloupu u kanceláří bylo často slyšet: „Sylvo, ty mě nemiluješ! Sylvo, ty mě nemiluješ!“ – před válkou v rozhlase často dávali operetu. Máváním sivé hřívy mladá blondýnka Sylva energicky odhání mouchy a má se všemi okolo radost z nového dne. Účetní má bekovku, za uchem inkoustovou tužku a v rukou soupis se jmény dojiček a přezdívkami krav. „Socialismus je účetnictví“.

Mezitím pastýř vyhání krávy na cestu, na pastvu pod horou, ze které lehl na údolí ohromný, široký, tmavošedý stín široký téměř tři sta metrů, rozhodně ne méně. Pastýř střílí bičem z nevyčiněné kůže jako z pistole.

Je to podsaditý zrzavý šestnáctiletý chlapec, který se jmenuje Alimchan, s krutým pohledem šedo vodnatých očí zpod arménské brigadýrky s pěticípou hvězdou.

„Prásk! Prásk!“ vyhání stádo na cestu a nepřetržitě máchá bičem. Ví, že mu to jde dobře.

Černé malé horské krávy, lenivě pohybující náhodně zadníma nohama, rozbíjejí růžový prach na cestě. Světle šedý vlkodav Džigit, bez ocasu a uší, s nahnědlými skvrnami na bocích a mordě, kterého dostal pastevec jako pomocníka, aktivně pročichává trávu na krajnici. Hledá tu léčivou, aby podpořil svůj postarší organismus, a pastýř práská a práská bičem z nevyčiněné kůže.

Jedny dojičky kydají kravín, vyhrabují hromady hnoje se slámou, druhé hned dolévají trochu vody ze strouhy a zručně dělají rýči směs na kizjak (sušený zvířecí trus) a rozkládají malé, dvacet centimetrů v průměru široké placky z této směsi na rovné hliněné prostranství, aby proschly. Placky rychle vyschnou, a tak bude kizjak – topivo na celý podzim a zimu jak pro kancelář, tak pro dům hlavního mechanika Adama, to jest pro náš dům. Již jsou nachystané velké hromady kizjaku, ale dlouho nevydrží. Hoří skvěle, ale zimy jsou u nás kruté. Severní vítr Ivan, který fouká od moře, dokonce i při nula stupních vyvane teplo odevšad. V našem okolí nejsou lesy, a tudíž je to se dřevem špatné, ale zato nás zachraňuje kizjak, kterého moc nebývá. Máme hlínu na zamazání štěrbin, máme slámu, zkrátka, máme všechno. Na podzim, když ze sloupků sundávají vinnou révu, před tím, než ji přikopou na zimu, odřezávají staré nebo přebytečné části, které by překážely formování nových. Tudíž jsme měli spoustu vinné révy, která také dobře hoří a voní. Obyčejně se používá na zátop.

Vinař Vartan vždycky říkal, že máme nejlepší vinice okolo Kaspického moře. Vartanovi lze věřit, je z Kizljaru – rodové votčiny knížete Bagrationa. A Kizljar byl vždycky proslavený skvělými koňaky, které si podle místních legend objednával pro své potřeby sám Churchill, a jeho potřeby, vzhledem k tlustému tělu, nebyly zanedbatelné.

Asi jsme měli dům malý a nehezký na pohled, ale mě se zdál velký a překrásný. Jeho zdi byly z vepřovic. Lomená, poměrně pozvolná střecha byla ve třech vrstvách pokryta rákosovými rohožemi pomazanými hlínou. Na střeše někde na okrajích, ze severní strany, se zelenal mech, a po celé její ploše kvetly květiny. S prvním teplem rozkvétaly rudé máky. Když vál větřík, po naší střeše probíhaly rudé vlny. Poté se objevovala žlutá barborka, rozkvétaly vysoké bílé heřmánky, které byly uprostřed časné černé jižní noci tak vyzývavě krásné, že to slovy nešlo popsat. A, nakonec, celé léto, celý podzim a do samotné zimy tam stály světle fialové suché květy slaměnky. Když teď píšu tyto řádky a myslím na slaměnky, hned si vzpomenu na mého dědu po otci, Adama.

Překlad: Václav Hrbek, 2017

***

Už jste četli román Václava Michalského – Jaro v Kartágu?